Kdy začít s terapii?

Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří mají nějaká svá trápení. Stěžují si mi prakticky denně, avšak když jim řeknu, že už by možná nebylo špatné opravdu navštívit klinického psychologa a začít svůj problém adekvátně řešit, obvykle mi odpoví, že si nějakého najdou. Tím to tak končí. K realizaci nikdy nedojde. A tak mám několik kamarádek, kterým jsem už před léty říkala, že pokud své úzkostné stavy nezačnou řešit, mají velkou šanci, že se budou potýkat do dvou let s panickou atakou. A tak se taky stalo – před pár týdny mi jedna z mých kamarádek psala, co se stalo a jak se přitom cítila. Typická panická ataka se všemi svými projevy. A ani tohle jí nedonutilo dojít si k praktickému lékaři pro doporučení ke klinickému psychologovi.

Proč je stále tak těžké přiznat si, že tak jak chodíme s chřipkou k praktickému lékaři, můžeme k psychologovi chodit s nemocnou duší. Někdy nás trápí úzkosti, jindy paniky, jindy ztrácíme životní perspektivu a máme deprese, někdy se potýkáme s výkyvy nálad, jindy máme myšlenky na to, že bychom tento svět rádi opustili. Když máme zdravé tělo, cítíme se dobře a jsme v plné síle. Když nám tělo onemocní, necítíme se dobře, síly nám ubývají a obvykle nás to dožene k lékaři. Totéž platí o duši. Když jsme psychicky v pořádku, obvykle se cítíme dobře a jsme v plné síle. Když však psychicky v pořádku nejsme, obvykle se necítíme dobře, síly nám ubývají. Proč jsme schopni tak dobře vnímat naše tělo, které nám vysílá signály, že je něco v nepořádku, ale když nám podobné signály vysílá psychika, tak to obvykle zametáme pod koberec?

Když jsme dospělí, rozhodujeme o sobě sami. Ale co když musíme rozhodnout za naše dítě? Kdy je vhodné jít s dítětem na terapii? Nastal už ten čas a nebo z toho malý Jeník vyroste a bude to dobré? Rodiče často váhají u dětí stejně, jako když se rozhodují, zda by i oni sami snad měli navštívit psychologa.

Možná za tímto váháním často stojí neochota si připustit, že bychom vůbec mohli mít nějaký problém, který si zaslouží pohled odborníka. U rodičů, kteří mají děti s nějakým problémem, se kterým si dítě neví rady, za tím možná stojí fakt, že by si museli připustit, že nejsou tak dobrými rodiči, jak by si přáli být a že udělali nějakou chybu. Možná hraje v tomto rozhodnutí také finanční stránka věci, protože co si budeme povídat – někteří psychologové nejsou zrovna z levného kraje. A také zde máme časovou náročnost, kterou bychom měli také zohlednit a nejistotu, zda terapie přinese kýžený výsledek. To je už dost důvodů, proč pochybovat o tom, zda psychologa vyhledat, že?

Když už se člověk rozhodne pro návštěvu psychologa, obvykle se už cítí tak mizerně, že jeho problémy zasahují do jeho rodinného a pracovního života a nebo se již potýká se somatickými potížemi, se kterými si neví rady. A totéž platí, pokud se rodiče rozhodnou, že svému dítěti umožní navštěvovat terapeuta. Takové dítě může mít výchovné potíže, může mít agresivní sklony, tendence k sebepoškozování či dokonce sebevražedné myšlenky. Může mít problémy navazovat vztahy, může být závislé nebo se může projevovat jakkoliv jinak. Ale ať už jsou ty projevy jakékoliv, rodiče jsou obvykle vyděšení a bezradní.

Občas navštíví psychoterapeuta lidé, kteří se dostali do neobvyklé situace, se kterou si neví rady – onemocní jim například někdo blízký, jsou terčem posměchu v práci, jsou oběti trestného činu, svědky něčeho, s čím si neumí poradit, rozpadá se jim vztah atp.

Kdy je tedy ta správná doba začít s terapií? Já osobně se domnívám, že je to tehdy, pokud se z našeho života vytratí dlouhodobě radost a nadhled. Nicméně to, co je pro mě tím správným kritériem pro začátek terapie ještě neznamená, že je to správné kritérium pro vás a vaše blízké. Psychologové jsou velmi vytížení a je jasné, že za ním nemůžete přijít kdykoliv se střetnete s nějakým banálním konfliktem.

Pro terapii platí, že aby byla účinná, musí klient chtít na sobě pracovat. U dětí to bývá trošku komplikovanější, protože ty tomu ještě nerozumí tolik, jako dospělý člověk. Pokud však trpíte tělesnými symptomy a všechna biologická vyšetření vám ukazují, že jste zdraví, pak je namístě se poohlédnout po psychologické pomoci. Pokud žijete dlouhodobě ve vnitřní tenzi, pak je namístě se poohlédnout po psychologické pomoci. Pokud se vám dlouhodobě nedaří udržet si vztahy, pokud si stále dokola vybíráte stejný typ (např. tyranizujících) partnerů, pak je na místě se poohlédnout po psychologické pomoci. Pokud je váš život ovládán strachem z neúspěchu, strachem z vlastní nedokonalosti, pak je namístě se poohlédnout po psychologické pomoci. A v neposlední řadě je vhodné se poohlédnout po psychologické pomoci tehdy, pokud cítíte, že byste to potřebovali – z jakéhokoliv důvodu.

Neexistuje žádné zlaté pravidlo, které říká, kdy je vhodné začít. K terapii člověk musí dospět. Nikdy není slabost požádat o pomoc. Nikdy není pozdě si o pomoc říci. Ať se ve vašem životě děje cokoliv, není to horší ani lepší než to, co se děje lidem okolo vás. Mám spoustu přátel, kteří mi tu a tam tvrdí, že přece nepůjdou s hloupou úzkostí k psychologovi, když tam chodí lidé s opravdu vážnými problémy. Takhle to nefunguje. Každý problém je problém, který si zaslouží řešení. A z malého problému, který odmítáme řešit, se časem může vyklubat problém daleko větší, který už řešit nepůjde.

Proto prosím, pokud se cítíte mizerně, pokud máte myšlenky o kterých víte, že byste je mít neměli nebo je mít nemuseli, ale nevíte, jak jim zabránit, pokud jste v situaci, se kterou si nevíte rady a která vás dlouhodobě vysiluje, pokud nemáte ze života radost, pak nastal čas začít terapii. Nenechte si namluvit nic jiného. Za svůj život jsme zodpovědni sami a jen my nejlépe víme, jak se skutečně cítíme. Není podstatné, co si myslí lidé okolo nás. Mějte to, prosím, na paměti, pokud budete stát před otázkou, zda začít terapii. Protože pokud si tuhle otázku již položíte, pak nastal ten správný čas začít s terapií, protože právě v tento čas jste si uvědomili, že by všechno mohlo být jinak – méně zatěžující. A to vám může přinést do života ohromnou úlevu a radost.